část VII.
Linda přijela domů a ze všeho nejdřív si uvařila silnou černou kávu a pak se naložila do vany. Teplá voda a vůně koupelové soli ji brzo uspaly. Probudilo ji drnčení zvonku. Voda už byla skoro studená.
„Momentík, už jdu!“ zavolala a vylezla z vany. Zahalila se do županu a doběhla ke dveřím. Když dveře otevřela,strnula.
„Co tady děláte??“ Za dveřmi stál Jerry Davids.
„Omlouvám se, že ruším,“ pohled mu sklouzl na Lindino střídmé oblečení „ale chtěl jsem si s vámi ještě jednou promluvit o tom zítřku…“
„O-o-ovšem“ vykoktala „Pojďte dál, jen se skočím obléct.“ Zavedla ho do obývacího pokoje. „Chviličku strpení, hned budu zpátky.“ Jerry se rozhlédl. Jednoduše a vkusně zařízený pokoj. Na skříňkách a poličkách bylo vystaveno spousta fotografií. Začal si prohlížet jednu po druhé. Na většině fotek byla Linda, buď sama nebo s dvěma dalšími lidmi, ženou a mužem. Jerry usoudil, že to jsou titéž lidé, kvůli kterým tohle celé začalo. Když se chtěl posadit zpátky na pohovku tak převrhl jednu z fotek. Byl překvapený, že si jí nevšiml. Byla na ní totiž vyfocená vojenská jednotka. Pečlivě si jí prohlížel a snažil se rozpoznat zaměření. A pak poznal uprostřed Lindu. Na pomalované tváři jí hrál úsměv a na záložkách svítila hodnost majora. Jerry to nechápal. Vůbec netušil, že tahle krásná křehká žena má vojenský výcvik! Když říkala, že má základy, představoval si obyčejnou průpravu z policejní školy.
„Byla jste v armádě?“ zeptal se. Lindu udivilo, že ví, že ho pozoruje.
„Ne tak úplně. Tahle fotka je… z výcviku T9.“
„Vy jste byla na T9??“ měl pocit, že špatně slyší.
„Ano, ale už je to dlouho.“
„Ale jak to, že jsem o vás nikdy neslyšel? To bych přece musel vědět, v T9 nikdy nebylo moc žen, byly to spíš vyjímky a většina jich výcvik většinou nedokončila.. Snad bych si musel všimnout, že někdo takový, ať už muž nebo žena pracuje u nás na velitelství!!“
„Víte, jsem z toho ročníku, který se tají. Stala se tam velká tragédie a tak se to snaží ututlat.“
„Ale co se stalo??“
„Jeden kadet byl psychopat a postřílel pět lidí z našeho oddílu a našeho vedoucího. Aby se to nedostalo ven, sebrali nám hodnosti a rozstrkali nás po základnách v celé zemi. Někteří skončili jako dopraváci, někteří skončili úplně. Já měla štěstí. Proto jsem s tím ještě nesekla.“ Lindin hlas měl najednou dost smutný tón.
„Máte pravdu, cosi jsem o tom slyšel, ale nikdy jsem tomu moc nevěřil. Byl jsem kadetem hned v tom dalším ročníku… Počkejte, omlouvám se za netaktnost, ale kolik vám je let?“
„23.“
„Byl jsem ve výcviku před pěti lety… To znamená,že vám muselo být aspoň 17, ne-li ještě míň, když jste tam byla!!“
„Ano, nastoupila jsem tam z druhého ročníku policejní akademie. Všiml si mě hledač talentů. Přestěhovala jsem se do Anglie a od té doby jsem tady.“
„Napadá mě asi tisíc otázek, které bych vám chtěl položit, ale kvůli tomu jsem nepřišel.“
„To je mi jasné.. tak kvůli čemu jste tady?“
„Mám hlad, chtěl jsem vás pozvat na večeři.“ Linda se rozesmála.
„Dobrá tedy, ale pod podmínkou, že mi prozradíte strategii na zítřek.“
" Sice nevím, k čemu vám to bude, ale dobrá. Prosím slečno."