část IV.
Robin zmateně koukala na mobil. Co se to děje? Takhle se Alex nikdy nechoval! Nikdy jí nepoložil telefon bez rozloučení… Něco se muselo stát! JEMU se muselo něco stát! Je možné, že ho ti grázlové třeba unesli a teď ho nutí, aby jim vydal dokumenty? V tom případě by se ale měla radši pojistit. Vběhla do jejich pokoje a zalezla pod postel. Ve spodní desce postele byla malá dvířka. Robin je otevřela a vyndala z nich stoh papírů a fotek. Pak se odtamtud vysoukala a běžela ke kopírce. Všechno to ofotila a zandala do plastikových desek. Originály zatrčila do dalších. Pak všechno popadla a v běhu volala Lindě.
“No prosím..” ozval se Lindin líný tón hlasu. Ve skutečnosti to ale byla strašně energická dívka. Robinina kamarádka už dlouhá léta. Věděla si vždycky rady. Robin věděla, že bude v tuhle chvíli nejdůvěryhodnější osoba, protože o jejich přátelství moc lidí nevědělo. Linda pracovala jako mluvčí na policejním velitelství v Londýně. Měla toho ale za sebou mnohem víc, než jen obyčejnou policejní školu, ale co, to nikdo nevěděl, ani Robin ne. Linda o tom nikdy nemluvila. Robin se to dozvěděla je náhodou, když u ní doma našla jednu fotografii. A proto se jí teď Linda jevila jako nejlepší možnost.
“Lindo prosim tě, potřebuju pomoct!”
“No povídej, poslouchám!” hlas jí ve starosti o kamarádku ožil a zpozorněl.
“Mám pocit, že je Alex v průšvihu. Volal mi abych přinesla jedny dokumenty na stanici metra, kde si je má vyzvednout jeden kamarád, ale já z toho nemám dobrej pocit a tak jsem si udělala nějaký kopie. A tebe prosím, abys mi je schovala… Prosím, Lindo, mám o Alexe strach!”
“ Jo tak to přines a povíš mi to v klidu, ano?”
“Ne to nejde, spěchám jen ti to hodím do schránky chtěli to do hodiny a já už teď mám jen patnáct minut. Zdrželo mě to kopírování. Vyzvedneš si to, teda?”
“No dobře, dobře. Ale Robin, proboha, nevim do čeho jste se namočili, ale dávej na sebe pozor! Nikdy nemůžeš být dost opatrná! Když tak měj po ruce mobil a zavolej, já už si tě najdu!”
“Díky Lindo. Na tebe je prostě spoleh! Tak se měj, ahoj!“
„Ahoj.“
Robin se rozběhla k domu své kamarádky. Když bez dechu dorazila až k brance, nasoukala obálku do schránky, otočila a běžela zpátky, směrem ke stanici metra. Podívala se na hodinky. Měla přesně pět minut. Schody eskalátoru brala po dvou. Pod nimi se zastavila a rozhlédla se kolem. Bylo skoro půl jedné v noci a stanice byla liduprázdná. Robin vykročila pomalým váhavým krokem dopředu. Pak se zarazila. Zpoza sloupu se vynořila temná vysoká postava.
„Kdo je to?“ zavolala do tmy.
“Robin, klid to jsem já, Derek!”
“Ach, díky bohu! Dereku, co se děje? Co je s Alexem?”
“To nic, neboj se. Alex je v pořádku. Dej mi ty dokumenty.“
„Ne počkej. Kde je Alex? Proč tu není taky?“ Robin tušila, že tady něco není v pořádku.
„Musel se skrýt, jdou po nás. Robin, dej mi ty papíry a jdi domů! Teď stejně nemůžeš víc udělat!” jeho hlas začínal být netrpělivý.
“Ne. Nejdřív chci mluvit s Alexem.”
“Tak na to zapomeň. Teď se k němu nedostaneš… TAK SAKRA DEJ TO SEM!!” skočil po ní. Ona ale ucouvla včas. Ale moc daleko. Narazila do něčeho velkého a měkkého. A než se stačila otočit, přitiskl se jí na ústa kapesník, mokrý a páchnoucí. A pak už jen cítila jak malátní a jak jí někdo vyškubl z ruky obálku…. A pak…. Tma.