Ticho
12. 6. 1948
Seděl v křesle na zahradě svého domku. Letní slunce zářilo a obloha byla blankytně modrá. Možná, že zpívali i ptáci. Najednou ho cosi zatahalo za rukáv. Když se podíval dolů, uviděl svoji malou dcerku, jak nadšeně poskakuje. Pusinka se jí jen kmitala v záplavě rozrušených dětských slůvek a snažila se ho někam odvést. Vstal, uchopil svoji hůl a pomalu se kulhavým krokem vydal za tím blonďatým stvořením. Dovedla ho za dům, kde mu nadšeně ukazovala malého ježka. Cosi mu přitom říkala – vypadalo to, že mu vysvětluje, jak ho našla. Ale on ji neslyšel. Neslyšel totiž nic.
6. 6. 1944
„Seřaďte se!! Seřaďte se a bojujte!!! Ukažte těm prašivým němcům, zač je toho loket!!“ Kapitán Rowden se marně snažil ukáznit a povzbudit své muže. Jeho jednotka se v panice rozprchla po pláži, když do nich začaly bušit německé kulomety. „Dostaňte se pod kopec, tam budete v bezpečí!!“ snažil se muže alespoň zachránit. Křičel z plných plic, ale jeho hlas zanikal v nekonečné smršti výbuchů.
Ray běžel co mu síly stačily. Zaslechl volání svého velitele a snažil se dostat ke zbytku své jednotky. Kličkoval mezi zátarasy, zakopával o těla mrtvých vojáků a snažil se uhýbat před kulkami. Puška mu plandala na zádech a bolestivě ho tloukla do boku. V tomhle útěku před smrtí ji nepotřeboval. Najednou mu nohy podklesly a on zabořil nos do písku. Koupil jsem to! pomyslel si. Odplazil se k nejbližšímu zátarasu, aby se alespoň trochu skryl a přitom za sebou zanechával krvavou stopu. Nemohl tady ale zůstat sedět, to by znamenalo jistou smrt. Strhl proto rukáv své košile, nohu zaškrtil a dal se znovu do běhu. Bolest mu sice nedovolovala nasadit tak rychlé tempo, jak by chtěl, ale jeho mysl se upínala k vidině záchrany. A pak najednou uviděl Jamese, vojína z jeho oddílu, jak leží v písku smíseném s krví a volá o pomoc. Chvilku zaváhal, pak se ale sehnul, přehodil kamaráda přes rameno a běžel dál. Po pár krocích strnul. Viděl to jako ve zpomaleném filmu. Přímo na něj letěla malá černá věc. Skokem se vrhl k zemi, ale zraněná noha mu nedovolila se příliš odrazit. Vedle něj se s obrovským rachotem zvedl do výšky alespoň tří metrů sloup zeminy. Písek ho celého zasypal. A pak ztratil vědomí a propadl se do uklidňující tmy.
10. 6. 1944
„Doktore, řekněte mi, co je s Rayem??“ volala zoufale.
„Vy jste manželka?“
„Ano…“
„Přežije to. Ale bude mít bohužel trvalé následky.“
„Co tím myslíte???“
„V noze mu zůstala střepina, museli jsme ji amputovat. Ale dostane protézu, nebojte se. Bohužel ale trvale ohluchl…“ Rozplakala se.
„A co se vlastně stalo??“
„Přímo vedle něj vybuchl německý granát. Ale je z něj hrdina, zachránil život jednomu vojákovi. Měla byste jít domů. Neměla byste se rozčilovat.“ podíval se významně na její vystouplé bříško. S nepřítomným pohledem se otočila a odcházela. Ta paní je chudák, pomyslel si. Ale její manžel není bohužel zdaleka jediný, kdo je kvůli válce odsouzen žít navždy ve světě ticha.