Ta druhá strana ráje
…tvrdá větev ji šlehne přes obličej. Ona ale palčivou bolest vůbec nevnímá… Hlavou jí běží jediná myšlenka, utéct! Na prsou už jí bolestivě píchá a nohy má jako z olova. Přesto se žene dál, jako štvaná zvěř, jako laň, která zoufale prchá před vlkem. Prodírá se keři a zakopává o borůvčí… Stále ho slyší, jak se jako zdivočelý kanec žene za ní. Už jí dýchá na záda, už už se po ní sápe…
Zora stanula na okraji lesa a rozhlédla se kolem. Všude bylo ticho, jen lehký vánek si pohrával s větvemi ztepilých smrků a vytvářel tak tichý šum. Byla teplá letní noc. Zora se zmateně podívala dolů, na své oblečení. Její tričko bylo celé potrhané, z plátěných kalhot zbyly jen cáry. Ruce a nohy měla podrápané a zkrvavené, a když si sáhla na vlasy, nahmatala jen jeden velký rozcuch plný větviček a jehličí. Z roztrženého obočí jí odkapávala krev… Tohle celé jí ale nezajímalo tolik jako to, jak se sem dostala a co tady vlastně dělá. Pomalým krokem se vydala po pěšině kolem lesa zpátky domů.
Tiše vklouzla do domu a zula si jednu botu. Podivila se, když zjistila, že druhá jí chybí. Pak s e zamkla v koupelně. Potrhané šaty vyhodila do odpadků a studenou vodou si opatrně omyla rány. Roztržené obočí přelepila náplastí a vlasy rozčesala hřebenem. Pak se zahleděla do zrcadla. Dívala se na úplně normální šestnáctiletou holku, která má jen trochu zmatku v očích…Jenže normální holka by přece uprostřed noci nestála zkrvavená někde v lese! A co, i kdyby tam stála, tak by přece musela vědět, jak se tam dostala! Jenže to bylo to, o čem ona neměla ani tušení…
"Zorko vstávej! Vždyť přijdeš pozdě!!" zavolala matka ke dveřím jejího pokoje. Zora vstala z postele. Tělo jí bolelo, jako kdyby uběhla maratón. Stoupla si před velké zrcadlo a zděsila se. Hluboké škrábance měla po celém těle a tmavé kruhy pod očima tomu dodávaly morbidní nádech. I přes to, že byl červen, natáhla na sebe černá rolák a široké kalhoty. Dlouhé havraní vlasy jen pročesala a rozhodila kolem obličeje, aby jí co nejvíce zakryly škrábance. Ani neposnídala, na starostlivé matčiny otázky odpověděla tiše a stroze a vydala se do školy.
O dva měsíce později
…tam venku! Venku za oknem! Už zase tam stojí… sleduje ji! Ty jeho rudé, žhnoucí oči ji doslova propalují…cítí jak jí pálí na hrudi. Nemůže dýchat. Po těle se jí rozlévá studený pot a ruce se jí nekontrolovatelně třesou. Chce se jí utéct, ale nemůže se pohnout z místa. Sedí jako přibitá a sleduje, co udělá. Přibližuje se k oknu… natahuje ruku po klice… otevře ho! Určitě ho otevře a pak už jí před ním nic neochrání! Musí mu utéct, dokud je čas! Vyskočí, rozrazí dveře a běží chodbou jako šílená…
"Už je ti líp? Uvařila jsem ti čaj. A změř si teplotu." Maminka Zoru starostlivě pohladila po tváři. Ta se podívala na hodiny. Skoro dvanáct. Snažila se rozvzpomenout co že se to vlastně stalo. Pamatovala se akorát na to, jak za ní přišla učitelka na záchod a jak blekotala něco o tom, že se jí udělalo nevolno a tak potom zavolala mámě… ale co bylo předtím? To jí vrtalo hlavou.
"Chceš něco k jídlu?" máma už byla zase u ní.
"Ne díky, nemám hlad. Není mi ještě moc dobře, tak radši jíst nebudu."
"Ale měla bys sníst aspoň rohlík, jinak ti bude akorát zle od hladu!"
"No tak dobře." Souhlasila Zora a nechala si rohlík přinést. "Mami?"
"Ano, zlato?"
"Mohla bych jít zítra do školy? To už to bude určitě dobré a my píšeme důležitou písemku…"
"Promluvíme si o tom ještě večer, ano? Musím zpátky do práce, kdyby něco tak mi zavolej."
"Ahoj!" Zora si nedovedla představit, že by měla zůstat zítra doma sama. Musela by neustále přemýšlet o tom, co se stalo a moc dobře věděla, že si stejně na nic nevzpomene. Potřebovala by si s někým promluvit, ale neměla s kým. Opravdovou kamarádku neměla, mámě se svěřit nemohla, nevěřila by jí. Už takhle na ní koukali jako na blázna, když jí prý našli zvracet na záchodě naprosto dezorientovanou. Určitě si teď všichni myslí, že se pomátla, pošlou ji k psychologovi, možná i k psychiatrovi, určitě ji někam zavřou… Počkat! Zora dostala nápad. Přiskočila k telefonu a vytočila číslo linky důvěry. Operátorka se jí přívětivě ptala, co se jí stalo. A tak to ze sebe začala sypat. Popsala jí úplně všechno. Konečně měla pocit, že jí někdo rozumí…
o další dva měsíce později
V bytě bouchnou dveře. Podívá se tím směrem… stojí tam! Zase on, zase ty jeho červené oči! A zase připraven po ní skočit, ublížit jí. Couvá ke zdi, ale on se začne přibližovat k ní… natahuje ruce, je už tak blízko!! V poslední chvíli uskočí… popadne broušenou vázu a mrští jí po něm. Ale on se uhne a znovu se po ní natáhne…střepy z vázy mu křupou pod nohama, ale to ho nezastaví. A ona mezitím zoufale pobíhá sem a tam…snaží se dostat ven, ale je to tak beznadějné! Hází po něm vším, co jí přijde pod ruku… ale on jako by to ani nevnímal a dál se k ní přibližuje!!!
"Ne! Nech mě být! Neeeeeee!!!" ječí na celé kolo. Pak uvidí svou záchranu. Otevřené okno… Jestli se dostane až k němu…Ale on se pořád blíží! Její oči plné děsu se snaží najít cestu k vysvobození… Pak najednou zmobilizuje veškerou zbylou sílu a rozběhne se…Tryskem proběhne kolem něj, až do něj téměř vrazí a už je skoro u okna… Teď už ji nedostane! Teď už bude v bezpečí!! Teď už jí nic nehrozí…
"Dobrý den, vy jste paní Hálová?" Zvedla oči. Před ní stál policista v uniformě.
"Ano to jsem… Co si přejete?"
"Jste matka Zory Hálové, je to tak?"
"No ano, provedla snad něco? Nebo se jí snad proboha něco stalo???"
"Paní Hálová, je mi to velice líto, ale vaše dcera je mrtvá. Spáchala zřejmě sebevraždu… vyskočila z okna ve vašem bytě v pátém patře. Za tu chvíli se nám podařilo zjistit, že jednou volala na linku důvěry a podle toho co nám řekli a v jakém stavu jsme byt našli, usoudil soudní psychiatr, že trpěla počátečním stadiem schizofrenie…"
Komentáře
Přehled komentářů
Menis muj nazor na texty na netu... Doted, kdyz jsem si chtel precist neco kvalitnejsiho, zalezl jsem si nekam s TISTENOU knihou..A ted koukam, ze bych mel cteni u monitoru asi venovat vic casu. Jsi fakt dobra
polk....
(tetris, 28. 2. 2008 11:23)