Škola hrou
Rychlé kroky se rozléhaly po prázdné budově. Jen slabá světla vytvářela stín postavy, která spěchala po schodech. Nebylo divu, venku už byl večer a to už chce být každý doma u rodiny. Ale dějepisář Škoplíček žádnou rodinu neměl, proto si mohl dovolit zůstat ve škole déle. Často se ve svém kabinetě zdržoval až do večera a probíral se svými knihami. Dělaly mu společnost v osamělém staromládeneckém životě. Historie byla jeho svět, nic jiného neměl. A tak bádal a bádal a snažil se přesvědčit i své studenty, aby nahlédli s chutí do tajů světů dávno minulých. Bohužel mladí lidé už mají jiné zájmy a o historii nadšení nejeví.
Dnes se opět začetl. Koupil si totiž k Vánocům novou knihu. Pojednávala o starověkém Řecku a dopodrobna rozebírala Řecko-Trójskou válku. A pak, když si cosi ověřoval na internetu, narazil omylem na televizní program. Televizi téměž nesledoval, ale všiml si, že mají dnes dávat nějaký historický dokument. Chtěl si ho natočit a pustit studentům v sedmém ročníku. To je asi jeho nejhorší třída. Ti studenti vůbec jeho vášni nerozumí. Naopak. Kašlou na dějepis stejně, jako na jiné předměty. Po několika písemkách stále nechápou problematiku třicetileté války. Tak by to třeba pochopily, když to uvidí na vlastní oči.
Tak utíkal po schodech, aby to stihl a vůbec si nevšiml, že v budově není sám. Ten druhý šel tiše, jako kočka na lovu. Ve tmě svítily jen oči, zlověstné jako samo peklo. V těch očích byla šílenost. Šílenost člověka, který neví co dělá. Který je opilý nenávistí. A chtíčem zabíjet. A ten se teď bleskově plížil za svou nic netušící obětí.
Hodiny na kostele odbily půlnoc. Po schodech teče malý pramínek krve. Pomalu smáčí jeden schod po druhým. Ale nedoteče až dolů. Jeho pramen pomalu vysychá. Na nejhořejším schodě leží v kaluži krve dějepisář a prázdnýma mrtvýma očima zírá do stropu. A vedle něj se válí zmuchlaná písemná práce na téma třicetiletá válka.