Lepší červavá třešeň, než dokonalá hruška
Jednou jsem Martii napsala dvacet rad na cestu na Slovensko. A nejen na tu cestu. Všechny jsem psala s ironickou lehkostí, obě jsme se tomu smály. Až později si začínám uvědomovat, že jedna z nich pro mě není až zase tak ironická. A to je rada číslo jedna: „ Skutky předcházejí myšlení.“ Dlouho se pro mě tahle věta vztahovala jen k jedné určité vzpomínce, ale teď jsem přišla na to, že má pro mě mnohem hlubší význam.
Ano, správně. Vztahovalo se to k té události, která mě inspirovala k napsání úvahy Bylo nebylo. Protože jestli jsem si vždycky myslela, že jsem splachovací, tak tohle se semnou táhne už dlouho. Což je možná důvod, proč pořád píšu věci, podobné této. Už ani ne to co se stalo (to už jsem totiž spláchla..), ale spíš to, že mě to pořád mrzí. A hlavně strašně štve. Stalo se totiž přesně to, co by nemělo. Porušila jsem tu první radu. Moje skutky předešly můj rozum a to jsem nikdy neměla dopustit. Ale kdybych ji neporušila už tolikrát, tak by se tohle nemuselo stát. Možná by to bylo ještě úplně jinačí, než bych si přála, ale to je teď jedno. Protože už se stalo. Já jsem tu radu už totiž porušila kdysi dávno, někdy koncem června. Když třešně zrály, jak se zpívá v jedné písničce.
My máme na zahradě třešeň. Teda neměli jsme ji, dokud jsme se nepřestěhovali do vlastního domu. To jsem z ní byla hrozně unešená, sedávala jsem v její koruně a cpala se třešněma, až mi kolikrát bylo zle… No ale pak mě to, jak jinak, omrzelo. Nevážila jsem si toho, co jsem měla a tak jsem začala zase hledat jinde. A našla jsem babiččiny hrušky. Byly úplně výborný, prostě něco jinýho než slaďoučký červený třešně. Ale pak jsem si všimla, že každá ta hruška chutná skoro stejně. Je stejně barevná, má stejný tvar… A uvědomila jsem si, že s třešněma je to úplně jinak. U nich záleží jak dozrají. Některé jsou malé, jiné velké, jedna je sladká druhá kyselá….Občas jsou i červavé, ale ty hned uhnijí a zůstanou jen ty hezké. A tak jsem spěchala zpátky k nám na zahradu, pro ty „naše“. Ale po třešních ani stopy. Ta naše třešeň přestala rodit….A mě zbyly jen oči pro pláč. A přes ty slzy jsem si nevšimla, že vzadu na větvi ještě pár třešní zbylo a čekají, jestli se pro ně vrátím. Zpozorovala jsem je až pozdě. A najednou se objevila velká černá kavka a chystala se ty poslední chudinky sezobnout. Nejdřív jsem se ji snažila odehnat, ale byla silnější….A nebo jsem se já dost nesnažila. To je pravděpodobnější. Kdybych se víc snažila, tak bych je možná zachránila. Teď už můžu jen čekat, jestli se pár třešní náhodou znovu neurodí nebo se chodit tajně dívat, jestli tam nějaká přece jen nezbyla.
A to všechno jen kvůli tomu, že jsem porušila radu číslo jedna. Můžu si dát jen pozor, aby se to už neopakovalo. Bohužel, jsem jeden z těch lidí, kteří si neváží toho, co mají a stále zkouší něco nového. A je jim jedno, že tím ubližují nejen sobě, ale i druhým. A taky patřím k těm, kteří si to navíc uvědomují, ale jsou moc slabí na to, aby to změnili. Bohužel. Na závěr by se hodila slova z jedné mojí oblíbené písničky. Je slovenská ale já je napíšu česky: „ Všechno je tak, asi tak jako má být. A jestli ne, bude.“
A ještě něco. Když jsem se k té třešni vracela, přála jsem si abych ty dvě ovoce mohla namixovat. Ale teď už vím, že kompot ze dvou druhů ovoce neuděláš.
Ehm...
(Werčenka, 1. 3. 2007 17:53)