Konec začátkem
Růže dopadla na dno a okvětní lístky královny květin se naposledy zachvěly. Zdvihla ruku a otřela si další z mnoha proudů slz. Avšak ty jako by se rozhodly, že dnes večer naplní nedalekou přehradu, draly se jí do očí stále znovu a znovu. Její kapesník by se dal ždímat, ale ona si jím jen rozmazávala silnou vrstvu černé mascary po tvářích. V hlavě měla prázdno když se vracela zpátky k ostatním. Když dělníci poprvé zabořili lopatu do hromady hlíny, odvrátila tvář. Nemohla se na to prostě dívat. A pak jí někdo vzal kolem ramen a odvedl do auta.
Běžela po schodech nahoru, až na půdu jejich domu. Dýchlo na ní suché teplo smíchané s prachem, až jí z toho vyschlo v krku. Pomalu prošla až dozadu, kde bylo ve střeše malé okénko. Cestu, jak se dostat nahoru znala snad poslepu, vždyť tam lezla už nesčetněkrát. Také dnes ho otevřela a protáhla se jím ven. Na střechu domu. V tom byl jejich panelák zvláštní, že měl střechu šikmou jako normální dům. Lehký větřík jí odhrnul vlasy z obličeje a měsíc ozářil její bledou tvář. Po té jí ztékaly slzy a v měsíčním svitu se třpytily jako perly. Chodila sem často, vždy, když jí bylo smutno, když už se déle nevydržela dívat na svou těžce nemocnou maminku, poslouchat lítostivé řeči svého otce, když si z ní zase dělali ve škole fackovacího panáka a když prostě potřebovala načerpat trochu sil. To pak vždycky prolezla oknem a posadila se na římsu. Takhle vydržela sedět i několik hodin a třeba celou noc. Ta výška, výhled na město a noční klid v něm ji vždy dokázaly uklidnit.
Dnes ale zůstala stát. Věděla naprosto přesně, kde dnes v noci bude spát. Podívala se dolů. Ano, na betonové matraci chodníku, přikrytá peřinou ze své vlastní krve. Do říše věčných snů doslova skočí. Teď vzlykala nahlas a hruď se jí vzdouvala v křeči. Obrátila oči k měsíci. Chtěla být tam nahoře, se svojí maminkou, která ji dnes navždy opustila. Zvedla nohu a chystala se udělat poslední krok, do prázdna...
A pak uviděla v tom velkém zářícím kruhu měsíce tvář svojí maminky. A najednou si vzpomněla, co jí vždycky říkala, když byla malá.
"Až jednou vyrosteš, budeš slavná a dokážeš velké věci, uvidíš. Budeš pomáhat lidem a všichni tě budou mít rádi."
A v tom ji došly slzy. Nohu stáhla zpátky a byla úplně klidná. Usmála se a prolezla oknem zpátky do domu.
Tu noc a i ty další spala klidně ve své teplé posteli. A o deset let později měla milujícího manžela, dvě krásné zdravé děti a byla z ní úspěšná psycholožka specializující se na léčení lidí, kteří se pokusili o sebevraždu.